Od kvantové fyziky k osobnímu rozvoji
Přišel jsem na tento svět v pátek chladného vodnářského února roku 1962 (a pouhý jeden den po mé budoucí manželce), do ještě chladnější atmosféry komunistického Československa. A tak jsem nemohl vědět, že se v té samé době kdesi v Americe rodí protestní hnutí hippies. Kdybych to byl býval věděl, mnohé z toho, co se mi později dělo, by mi dávalo asi větší smysl.
Už jako chlapce mě zajímala pravda o světě kolem nás.
Moc mě neuspokojovaly povrchní odpovědi typu “Tak to prostě je“, nebo “Tomu musíš věřit, protože to tak funguje“. Pamatuji si nadšení, které ve mně vyvolala naše učitelka matematiky v 9. třídě základní školy, když nás seznámila s existencí komplexních čísel a enigmatické odmocniny z mínus jedničky. Také rád vzpomínám na svého přítele Oldu, se kterým jsem na střední škole trávil čas nekonečnými rozhovory o tom, zda je celý vesmír jen atomem nějaké vyšší existence, nebo je to fraktál, zda existuje Bůh a jestli jeho existenci lze dokázat, nebo vyvrátit. Někdy v té době jsem také v knihovně rodičů našel knihu o Hatha józe a Bhagavadgítu, a tak jsem objevil kouzlo východních filozofií, čímž se mi otevřelo vnímání transcendentální reality.
Ducha hnutí Dětí Květin nedokázala zadržet ani železná opona.
Touha po porozumění skutečné příčiny jevů mi později trochu komplikovala život.
Na vysoké škole, Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, kde jsem studoval jadernou fyziku, jsem se často potýkal s problémem přijetí složitých myšlenkových konstruktů bez skutečného pochopení otázky “proč”. I zde jsem narazil na vžitý myšlenkový konstrukt „shut up and calculate” - nemusíš rozumět proč zrovna taková rovnice, ale je důležité, že dává výsledek.
Zajímavou diskuzi na toto téma lze najít například v prestižním časopise Nature z roku 2014 History: Shut up and calculate, ze kterého cituji:
„Tento válkou ukovaný pragmatismus přinesl nesmírně působivý výzkum a ovlivnil generaci předních vědců. Jejich přístup k základnímu výzkumu – a institucím, ve kterých jej prováděli – získal auru nevyhnutelnosti. Tento přístup však přišel s určitými kompromisy, které byly v té době z velké části nepovšimnuty. Důležité otázky, které odolávaly mocným, fenomenologickým metodám, měly tendenci být potlačovány. Cokoli, co zavánělo „výkladem“, nebo v horším případě „filozofií“, začalo nést poskvrnu mnoha vědců, kteří prošli válečnými projekty. Koncepční zkoumání základů mnohým připadalo jako zbytečný luxus. Válečný styl byl po válce ve Spojených státech posílen exponenciálně rostoucím počtem studentů na univerzitách. Nová realita v učebnách ponechávala jen malý prostor pro neformální diskusi o filozofii a základech poznání. Atmosféru ve vědeckém prostředí opanoval kolektivní imperativ „Drž hubu a počítej!“.
Takový přístup v podstatě vymýtil z kvantové fyziky a vědy obecně úvahy existenčního přesahu. Tento přístup, podporován tendencemi k úzké specializaci, mechanismy financování vědy a její hierarchickou strukturou řízení se i v současnosti spíše upevňuje, ale rád bych se mýlil.
S rodinou jsem se vydal hledat pravdu do světa.
Po absolvování univerzitního studia a roce povinné vojenské služby, která mě přes všechnu tu bídu komunistické armády přece jen dala i mnoho dobrého, jsem se se svou rodinou vydal hledat pravdu do světa. Účastnil jsem se výzkumů na světových vědeckých pracovištích jako jsou „Spojený Ústav Jaderných Výzkumů v Dubně“, „Ústav Jaderné Fyziky v Řeži“, „Max Planck Institut v Heidelbergu“, „Brookhaven National laboratory“ a „University of New Mexico“ Albuquerque nedaleko Los Alamos v USA a působil jsem jako profesor ultra-relativistické jaderné fyziky na Univerzitě ve finské Jyvaskyle. Po celou tu dobu, více jak 30 let, jsem se účastnil experimentů v Evropské organizaci pro jaderný výzkum CERN nedaleko Ženevy. Více o mé kariéře se dočtete zde.
Všechen čas jsem věnoval tomu, abych pronikl do tajů těchto fyzikálních výzkumů a abych se začlenil do systému vědeckých struktur, což - jak jsem doufal - mi mělo pomoci k pochopení hlubší pravdy o světě, k hledání odpovědí na otázky týkající se nejen smyslu těchto výzkumů, ale i celé existence.
Jenže jsem, tak nějak spolu se Sokratem zjistil, že čím více rozumím fyzice, kterou jsem se zabýval, a čím větší expert jsem ve svém oboru, tím méně toho vím o tom, co jsem opravdu vědět chtěl.
Úžasné konstrukty, které dokázal lidský duch vytvořit - ať už v oblasti matematiky, fyziky a ostatních vědních oborů - mě nepřestávají fascinovat, ale ve výzkumech, kterých jsem se účastnil, jsem uspokojující odpovědi nenacházel. Začal ve mně klíčit pocit, že mnohé z otázek, na které jsme v našich projektech hledali odpovědi, jsou spíše samoúčelné a důležité se zdají být jen omezenému kruhu expertů. Postrádal jsem jakýkoliv přesah do každodenního života, ale pořád jsem pevně věřil, že k pochopení hlubších pravd musím do tajů fyziky proniknout ještě hlouběji.
A tak jsem dál pokračoval v nastoleném směru. Jenže...
V srpnu roku 94 jsem trávil už druhý měsíc pracovního pobytu v CERNu v Ženevě. Práce mě moc bavila a trávil jsem v CERNských laboratořích většinu času včetně víkendů. Bydlel jsem v levné ubikaci nedaleko francouzsko-švýcarských hranic. Ušetřené diety pak pomáhaly výrazně vylepšit rodinný rozpočet. Byly prázdniny, dcera kdesi na táboře a manželka se starala o dům v Čechách.
Ten večer si vybavuji i po tolika letech docela přesně. Na večeři jsme si zaskočili s pár přáteli do vyhlášené pizzerie na kraji Ženevy. Pizza byla vynikající a někdo objednal ristretto. Neměl jsem tušení, co to je, ale když číšník přinesl miniaturní hrnečky s voňavou kávou, tak jsem jako v té době asi každý Čech odchovaný klasickým turkem, poněkud znejistěl. Byla to určitě nejsilnější káva, jakou jsem měl do té doby čest ochutnat. Ještě silnější káva ale přišla pozdě večer na ubytovně. Když už byly skoro dvě hodiny ráno a já pořád s vytřeštěným zrakem zíral na vnitřní stranu očních víček jsem si uvědomil opravdovou sílu takového ristretta. Zařekl jsem se, že si už takovou kávu nikdy nedám a po nějaké chvíli se mi přeci jen podařilo usnout.
Měl jsem neuvěřitelně živý sen.
Vznášel jsem se nad letní krajinou, nad poli a lesy. Bylo mi krásně a pozoroval jsem krajinu pod sebou a vůbec mi nepřipadlo zvláštní, že létám. Po chvilce upoutal moji pozornost jakýsi rozruch dole na zemi. Hlouček lidí na silnici lemované alejí ovocných stromů, nějaké předměty rozházené po zemi. Nedalo mi to a snesl jsem se trochu níž. Začal jsem rozeznávat jednotlivé postavy a všiml jsem si člověka ležícího na silnici. Zdálo se mi, že se svíjí. Snad bolestí, napadlo mě. Snesl jsem se ještě blíž. Ležel na zádech, nohy pokrčené v kolenou, oblečen v cyklistických kalhotách. Všiml jsem si chlupů na opálených nohách. Na sobě měl tričko, které mi bylo nějak povědomé. Podíval jsem se mu na obličej a strnul jsem zděšením. Poznal jsem v něm sám sebe. Z nosu, očí i uší mi tekla krev.
V tom jsem se probudil zpátky na posteli kdesi v Ženevě. Ulevilo se mi, ale jen trochu. Pachuť z toho snu ve mně zůstala ještě několik hodin. Na spánek jsem té noci už neměl pomyšlení. Druhý den jsem se o svůj nevšední sen podělil s manželkou Blankou. Pak mě pohltilo pracovní nadšení a na celou záležitost jsem po pár dnech zapomněl.
Přesně o rok později, to mi bylo 33 let, jsem pracoval v UJF v Řeži na CERNkých projektech.
V té době jsem byl vášnivý cyklista a denně jsem dojížděl na své pracoviště na kole. Asi hodinová cesta vedla krásnou krajinou po kopcovitém terénu na pravém břehu Vltavy. Aut v té době jezdilo minimálně. Na posledním rovném úseku, kousek před cílem, byl těsně u silnice starý kamenný pomníček s ruským nápisem. Všiml jsem si, že ho nějaký vandal povalil. Na zpáteční cestě z práce jsem na tom místě zastavil a pomník znovu postavil. Od té doby jsem pokaždé, když jsem jel kolem, padlé vojáky v duchu pozdravil.
Jednoho srpnového rána jsem jako vždy vyrazil na cestu do práce.
Byl krásný den a cesta hezky ubíhala. Pomalu jsem se blížil k cíli a vyjel z poslední vesnice před Řeží na rovný úsek silnice, která se asi kilometr táhla mezi poli, aby se pak prudkými serpentinami spustila dolů k řece až k branám jaderného ústavu. Na tom rovném úseku jsem nabral rychlost, silami jsem už šetřit nemusel, protože mě čekal už jen sešup k řece, sprcha v šatně a ranní kafíčko v kanceláři.
Pár desítek metrů před sebou jsem zahlédl staršího muže na mopedu jedoucího stejným směrem. Nejel zas tak rychle, tak mě mé ego postrčilo k hrdinskému činu, muže na motocyklu dohnat a předjet. Vypjal jsem se k maximálnímu výkonu a muže začal stíhat. Když jsem ho dostihl, měl jsem ještě dost energie, abych toho motocyklistu předjel. Něco se ale zvrtlo.
Možná se muž na motorce lekl, když spatřil neslyšně jedoucího cyklistu v závěsu a přibrzdil, možná jsem si jen špatně načasoval ten předjížděcí manévr. To se už nikdy nedozvím. Na každý pád jsem v následujícím okamžiku zavadil předním kolem o zadní část motocyklu a kolo mě vymrštilo do vzduchu. Let asi dlouhý nebyl, ale přistání bylo tvrdé dost. Úder o vozovku, který utržila moje nechráněná hlava mě na pár minut zbavil vědomí.
Z pozdějšího svědectví jsem se dozvěděl, že za námi ještě jelo nákladní auto, které moje ležící tělo minulo snad jen o půl metru. Mně se vrátilo vědomí a posadil jsem se. Z nosu, očí a uší mi tekla krev. Pak mě ale masivní krvácení do mozku znovu ponořilo do milosrdného bezvědomí. Tentokrát už na mnohem delší dobu. Jakousi „shodou okolností“ projížděla kolem, pár minut po nehodě, sanitka s paní doktorkou z Řeže k nějakému pacientovi ze sousední obce. Paní doktorka, ten anděl, mi poskytla první pomoc, zavolal vrtulník, který mě přepravil do nemocnice. Zachránila mi tím život a jsem jí za to, stejně tak všemu personálu v nemocnici, nekonečně vděčný.
Blanku tou dobou začaly sužovat pochyby.
Celý den jsem jí nebral telefon a odpoledne jsem měl vyzvednou dceru po návratu z tábora. Volala i na mé pracoviště, ale nikdo o mě nic nevěděl. To bylo dost neobvyklé. Nakonec se rozhodla zavolat na policejní stanici a tam zjistili, že nedaleko Řeže došlo k vážné dopravní nehodě. Chmury se naplnily. Nejdříve obvolala babičky a zajistila hlídání dcery a rozjela se do za mnou do nemocnice. U přijímací přepážky na oddělení intenzivní péče paní za přepážkou nadiktovala moje jméno.
Ta chvilku listovala v dokumentech, pak vyndala igelitový sáček s mými věcmi a oznámila mé ženě, že jsem už po smrti. Jak jí bylo, nevím, ale jasné je, že to byla dost náročná životní lekce. Blanka tomu naštěstí odmítla uvěřit, byla si jistá, že jde o omyl a donutila tu paní, aby se spojila s ošetřujícím lékařem. Ten tu informaci upřesnil. Ještě jsem žil, ale výhled byl beznadějný.
Myslím, že to byla vůle mé ženy, co mě přitáhla zpět...
Tato zkušenost mě přiměla podívat se na svět jinýma očima.
Uvědomil jsem si, že pravda, kterou jsem celý život hledal skrze fyziku, možná neleží jen v rovnicích a experimentech, ale i v našem vlastním vědomí a jeho vztahu k realitě. Kvantová fyzika mě naučila, že pozorovatel ovlivňuje pozorované a stejně tak jsem začal chápat, že naše mysl a vnitřní nastavení formují svět, ve kterém žijeme. Osobní rozvoj pro mě proto není odklon od vědy, ale její přirozené rozšíření. Pokud chceme porozumět vesmíru, musíme nejprve pochopit sami sebe.